Jsou dny, kdy mi jde všechno od ruky tak nějak samo a přirozeně. A pak ty, co v nich nejde ani přemýšlet, natož něco tvořit. Letošní jaro jsme si jich asi všichni užili dost. Místo leštění oken a šperkování příbytku v nenadále nabytých volných dnech jsem vyhlížela Korona a číhala, kdo u nás jako první kýchne. Kupodivu jako by se svět opravdu zbláznil, nebylo venku předpovídané horko, ale většinou lilo jako z konve, nebo bylo jen hnusně. Takže…