Po osmi letech se Frédéric Fonteyne pustil do dalšího průzkumu vztahových permutací, tentokrát veden smyslným rytmem argentinského tance.
Po osmi letech se Frédéric Fonteyne pustil do dalšího průzkumu vztahových permutací, tentokrát veden smyslným rytmem argentinského tance.
Belgický režisér Frédéric Fonteyne se dostal do širšího povědomí šmrncovním Pornografickým vztahem z roku 1999, ve kterém s uhrančivou citlivostí sledoval na půdorysu heterosexuálního milostného poměru možnost striktního oddělení sexu od citů. Peripetií s láskou, vnitřními frustracemi a zadržovanými emocemi se držel také o pět let později ve filmu Gillesova žena, tím však na dlouhou dobu tvůrce, který studoval televizní režii a byl v roce 2005 členem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, sesednul z režisérské židličky a lektorsky se věnoval zájemcům o herectví a natáčení.Tango Libre se protančilo trailerem
Přemítal taktéž nad další filmovou prací, jelikož byl v jeho očích evropský trh přesycený pesimismem a těžkou, dramatickou látkou, kam více méně patřily i jeho vlastní snímky. Pánskou volenku vyhrálo Tango Libre, které si udržuje nadhled i přes to, že se převážně odehrává za mřížemi a pojednává o komplikovaném vztahovém čtyřúhelníku.
Středobodem příběhu je Alice, matka problémového mladíka, která si ráda odfrkne na tanečním kurzu argentinského tanga. Stejný způsob relaxace preferuje také ňoumovitý, nešťastný a osamělý vězeňský dozorce Jean-Christophe. Překvapivě se však setkají i mimo vymezené hodiny, jelikož Alice chodí se synem navštěvovat manžela do nápravně výchovného zařízení, kde pracuje Jean-Christophe. Jak se navíc ukáže, v káznici sedí ještě další její amant. Do zašmodrchané pavučiny mezilidských vztahů je nakonec chycen i rozpačitý dozorce, když se muklové dozví, že Alice si s bachařem občas poskočí na parketu.
Titulní jihoamerický tanec charakterizovaný vášní a emocemi metaforicky zastupuje svobodu a složitou síť romantického života ústředních postav. Obsese po smyslných krocích se totiž prodere až k tvrdým kriminálníkům, kteří se začnou pod bedlivým dohledem ostrahy a argentinského spoluvězně s tangem v krvi společně vlnit při každé volné příležitosti. Zemití chlápkové, kteří bok po boku skládají se začátečnickou toporností správně nohy, v sobě mají sympatickou dávku grotesknosti připomínající volejbalový turnaj starých kardinálů z Máme papeže! Nanniho Morettiho.
Zatímco italský filmař ale rozehrával úsměvnými situacemi depresivně skeptickou polemiku o smyslu lidského bytí, Frédéric Fonteyne si nabral několik témat, mezi nimiž nepříliš důvěryhodně přeskakuje. Alice musí z vyhroceného konfliktu vybruslit, její syn objeví zbraň a nechce se smířit s tím, že by mohl mít nového otce, Jean-Christophe tutlá své city, aby mezi vězni nerozdmýchal ještě větší rozkol. Humor spojený s tancem zde funguje spíše jako laskavá berlička než dějotvorný prvek, což podporují i naprosto zmatené dějové kotrmelce v závěru. Tango Libre přejde do čistě naivního fantazírování, kde chování postav nekoresponduje s předešlými činy, předchozí žánrové hrátky jsou zapomenuty a dosavadní přikrášlování vězeňského prostředí se nezvratně láme pod tíhou regulérního nesmyslu.
Silně rozkolísaný dojem nezachrání ani charismatický Sergi López s výraznými licousy ani Anne Paulicevich, scenáristka Tango Libre a mimochodem také životní družka belgického režiséra. Frédéric Fonteyne sice přešel k výrazně odlišnému filmu, než byl jeho kariérně přelomový Pornografický vztah nebo formálně zajímavá a silně pocitová Gillesova žena. Výraznější tvůrčí stagnace by v jeho případě však nebyla úplně na škodu.
Read more…