Woody Allen nechal svého vyznávání lásky evropské kultuře a velkoměstům a zapracoval na hlubší látce, která se v jeho filmografii vrací jako bumerang.
Woody Allen nechal svého vyznávání lásky evropské kultuře a velkoměstům a zapracoval na hlubší látce, která se v jeho filmografii vrací jako bumerang. V tomto kontextu a srovnání je zajímavé, jak rozdílný film Allen natočil od svého posledního, poměrně plytkého kousku Do Říma s láskou. A jak je jako filmař disciplinovaný, když upozadí sám sebe z hlavních rolí. Snímek Jasmíniny slzy je toho zářným příkladem.
Většinou když už nečekáte nic (moc), něco vás překvapí. Alespoň v případě Woodyho Allena a jeho neúnavné filmové „nadprodukce“, která do kin chrlí jeden film za druhým. Snímek Jasmíniny slzy ovšem netrpí obvyklými nešvary jeho tvorby. Zacyklenost na různých formách neuróz je nám v tomto případě zprostředkována příběhem absolutního psychologického rozkladu vyčerpané ženy.   
Úzkost, noční můry a nervová zhroucení. Kolik nervových šoků dokáže člověk vydržet, než vyjde do ulic a začne křičet? Ptá se skrze svoji hlavní, veskrze spíše antihrdinku na pozadí finanční krize, v níž nemoralizuje, ale pozoruje, režisér a scénárista v jedné osobě. Jeho Jasmine je psychologicky vyprofilovaná postava, která absolutně podlehne vnější destrukci. Kdysi studovala antropologii, ale sbalil jí bohatý magnát. Dost dlouho měla všechno, ale nakonec se ukázalo, že ten její byl gauner. Navíc jí zahýbal s její kamarádkou. Přišla úplně o všechno a je nucena se přestěhovat k sestře do dělnické čtvrti v San Franciscu. Žila v luxusu a neumí to dodnes jinak (do San Franciska letí první třídou, i když na to nemá), s obyčejnými lidmi už ale neumí ani jednat. Neustále se drží lahve vodky a prášků. Jestli je něco volný pád, tak přesně tohle.
Kdybychom hledali pro Blue Jasmine odpovídající podtitul, v angličtině by nic neznělo lépe než Lost Control. K Jasmine je Allen jako k vlastní figuře až cynický. Nechá ji trpět a trestá ji vlastně jenom za to, že žila léta ve skleněném zámku a uprostřed iluzí, v nichž byla jako on cynická a přehlíživá k okolnímu světu. Ani herečka formátu Cate Blanchet, jakožto představitelka hlavní role, nedostává takhle herecky zajímavé nabídky každý den. Chcete-li vidět herectví, které umí bleskově přeskakovat z komických poloh do tragických a neustále je elektrizující, soustřeďte se na Blanchet. S ní totiž objevíte Jasminin příběh pěkně kousek po kousku po malých dávkách vzpomínek.
Na určitou ukecanost jsme u Allena zvyklí. V jeho filmech se vždycky mluví trochu víc, než je snesitelné. Ale je to také jedna z jeho největších zbraní. V tomto případě to režisér dotahuje k dokonalosti, když nechá Jasmine žbrblat samu se sebou, což od prvotních úsměvů vede až ke strašidelnému mrazení. Dialogy jsou přitom nejednou ostré jako břitva. Jamíniny slzy jsou již čtyřiačtyřicátým filmem Woodyho Allena. Nepochybně se řadí mezi ty nejzdařilejší.
Read more…