Snímek Ziada Doueiriho prozradí, proč je vhodné svěřit ženě sebevražedný útok, problematiku atentátů však do hloubky nezkoumá.
Snímek Ziada Doueiriho prozradí, proč je vhodné svěřit ženě sebevražedný útok, problematiku atentátů však do hloubky nezkoumá.
Filmy zabývající se náboženským fanatismem, teroristickými útoky a izraelsko-palestinským konfliktem si takřka automaticky zadělávají na kontroverzi a plamennou rétoriku zainteresovaných skupin. Distributoři se vyhrocených názorů rádi chytají, jelikož s jejich pomocí snadno rozvedou propagaci ožehavého titulu. Ráj hned teď z roku 2005 bojoval například s peticí, kterou podepsaní žádali o stáhnutí snímku z oscarových nominací, protože údajně oslavoval palestinské atentátníky. S aktuálně uváděnou Černou vdovou se pro změnu táhne pověst filmu, který byl zakázán na Blízkém východě, a tak ho libanonský režisér Ziad Doueiri nemůže promítat ani ve své domovině. Důvod? Doueiri natáčel adaptaci knihy alžírského spisovatele Yasmina Khadraua mimo jiné v Izraeli, čímž překročil zákon.
Trailerová pátrání po činech Černé vdovy
Proti vědomému porušení se těžko odvolává, přestože by se z obsahové stránky dal Černé vdově těžko přiřknout štempl „kontroverzní“. Doueiri, který v letech 1987 až 1997 pracoval za kamerou filmů Quentina Tarantina, totiž výbušným tématem kličkuje s obezřetnou nestranností. V úvodní části představuje úspěšného arabského chirurga Amina Jaafariho, jehož talent dávat tělesné schránky dohromady bez ohledu na náboženské vyznání a geografické preference majitelů mu umožnil pracovat na lukrativní pozici v telavivské nemocnici. Modernímu Arabovi, který obdržel izraelské občanství, se ale rozsype svět v okamžiku, kdy mu policie ukáže k identifikaci torzo manželky s obviněním, že šlo pravděpodobně o sebevražednou atentátnici.
Nevěřícné zavrhnutí přechází pod návalem důkazů do zdrcujícího akceptování, že společné roky byly pouze iluzorním vztahem bez skutečného porozumění. Zatímco Amin je tedy v příběhu doktorem, jenž pod Hippokratovou přísahou zachraňuje životy, jeho žena preferovala přesný opak, když detonací smetla mimo jiné i několik dětí. Právě v zahajovacím přiblížení náhlé bezradnosti z objeveného dvojího života je Černá vdova nejpůsobivější. Poklidné uvedení do situace se intenzivními výslechy a flashbackovým vzpomínáním mění ve vypjaté drama, které táhne především komplexní výkon Aliho Sulimana v ústřední roli.
Následná honba za skutečnými motivacemi však nesmaže navzdory zručnému zpracování a několika silně emočním scénám dojem, že byly nejpodstatnější myšlenky nastolené v koncentrované podobě hned v úvodu a podrobnější rozbor jim spíše ubližuje, respektive nepřináší objevnější myšlenky, než k jakým by se divák dobral vlastní interpretací. Černá vdova není primárně politickým filmem, ani si nedává za cíl detailně zkoumat ideologii chodících bomb. Namísto analyzování a odůvodňování teroristických útoků se Doueiri zaměřuje na nábožensky neutrální tajemství ukrývaná před nejbližšími a vyrovnávání se s nimi. Což je v souvislosti s použitým tématem ozvláštňující přístup, který disponuje množstvím přesahů. Na jejich rozvedení by ale divák čekal marně.
Read more…