Zdvořilého Bernieho měla v oblibě většina obyvatel texaské vesničky. Jeho popularita kupodivu nepolevila ani potom, co vraždil.
Zdvořilého Bernieho měla v oblibě většina obyvatel texaské vesničky. Jeho popularita kupodivu nepolevila ani potom, co vraždil.
Svou osobností k sobě lidi neustále přitahoval, zpívat uměl jako pták a pohřeb dokázal zorganizovat s profesionální zručností. Kladl důraz na každý aspekt související se zemřelým. Odvezl tělo, s pozoruhodnou pečlivostí ho upravil v balzamovací místnosti, doporučil truchlícím důstojnou schránku a s úctou uspořádal smuteční obřad. Asistent ředitele pohřebního ústavu Bernie Tiede patřil k nejrespektovanějším obyvatelům texaského městečka Carthage. Funebráka, který zpíval v kostelním sboru a vždy ochotně pomohl každému, kdo za ním přišel, si oblíbila dokonce i protivná Marjorie Nugentová. Bernie s bohatou vdovou často cestoval, spravoval její bankovní účty a investiční portfolio a šlechetně jí dělal společnost, kdykoliv bylo potřeba. Akorát jednou se mu kvůli narůstajícím požadavkům zatmělo před očima a jednaosmdesátiletou paní střelil čtyřikrát do zad. A lidé ho měli stále rádi.Dobrák Bernie v traileru
Na podivném příběhu zarazí především informace, že ho režisér Richard Linklater vystavěl podle reálného Bernieho. Na pravdivý základ aktuálně uváděného filmu upozorňuje vedle úvodních titulků také forma, jakým je celý snímek vystavěn. Linklater totiž vyprávění nechává rozvíjet inscenovanými výpověďmi lokálních Texasanů, jejichž silný jižanský akcent prozrazuje jednoduší, ale o to upřímnější povahu komentujících. Využití rádoby dokumentárního přístupu s mluvícími hlavami je logickým ozvláštněním jinak klasické chronologické struktury biografických filmů, jelikož celý případ vlastně netáhne osud Bernieho, nýbrž vztah vesnické komunity vůči kníratému pohodáři.
Divák přesto musí ústředního hrdinu, kterému znenadání praskly nervy, sledovat se zaujetím. Po osmi letech od komedie Škola ro(c)ku obsadil Linklater do hlavní role Jacka Blacka, pro kterého je nejasný Bernie příležitostí, jak ze sebe vytáhnout kus seriózního herectví. Mezi nejvýraznější role čtyřiačtyřicetiletého komedianta a hudebníka patří úlohy v taškařicích jako Boží zápasník, Tropická bouře nebo Králové ro(c)ku. Na tyto legrácky je třeba tentokrát zapomenout. V pravděpodobně latentním homosexuálovi Berniem tlumí Black své sklony vytvářet okázale rozdivočelou show. Jeho zženštilá gesta místy nutí k úsměvům, ale stejně jako celý film osciluje mezi morbidní komedií a vážným dramatem.
Bernieho lze atmosférou přirovnat k tvorbě Wese Andersona. I zde se nachází absurdní prvky a mnoho scén, které kladou důraz na precizně vystavěné rekvizity v záběru, jež ve výsledku připomínají svébytně stojící obrazy. Zatímco pestré barvy a důmyslné rozložení objektů v mizanscéně prostupuje tvorbou Wese Andersona kontinuálně a patří k jeho rozpoznávacím znakům, v Berniem se jejich používání důsledně nedodržuje. Když se však objeví přesně rozvržený záběr, podporuje a do jisté míry zdůrazňuje onen nejasný žánrový tón.
Linklater možná ponechal nápovědu, že natáčí ambivalentní dílo, v úvodní scéně, v níž Bernie předvádí studentům správnou úpravu těla k závěrečnému rozloučení. „Vždy musíte dávat pozor i na tu nejmenší mezeru mezi rty. I malinkatý kousek zubů může být katastrofální. Nemůžete dopustit, aby došlo k tragédii, kdy se ze zármutku stane komedie.“ K juchání nedošlo, k zármutku také ne. Bylo to celé zkrátka stejně zvláštní jako titulní postava.
Read more…